Práci naší kolegyně Jany možná vídáte docela často – stará se o obrazácké sociální sítě, připravuje maily na hromadné rozesílky a je vlastně jedním z prvních zaměstnanců OBRAZu. Ve volném čase se stará o zvířecí smečku, která čítá pět koček a zachráněnou slepici Evelínu. Zajímaly mě její začátky tady a jak se jí tu po těch letech pracuje. A na konci rozhovoru Jana prozradí i to, proč za ní vlastně hledáme náhradu. 😉

Jak dlouho seš u OBRAZu a co přesně tam vlastně děláš?

Hrozně to letí, takže už je to víc než tři a půl roku. Co se týče náplně mojí práce, tak to je trochu složitější. Primárně se moje práce dá rozdělit do dvou až třech částí. První je nějaká textařina – vymýšlím obsah na sociální sítě a hodně se zapojuju i do vymýšlení hromadných e-mailů. Asi po roce u OBRAZu jsem začala i volat s našimi dárci, ale pak jsme se rozhodli, že by bylo super, kdybychom na to měli celý tým, a já přišla jak slepý k houslím i k jeho koordinaci. Mám pod svými křídly Volavky – naše telefundraisery. No a třetí část je ta nejsložitější – baví mě totiž ledasco, a tak se občas motám pod nohy i ostatním a snažím se všechny projekty posouvat dál nějakými kreativními nápady.

Pamatuješ si ještě na svoje výběrko?

No jasně, to nejde zapomenout! Onehdy to byla práce na poloviční úvazek a já musela projít třemi koly. Nejlepší na tom všem ale bylo načasování – vůbec jsem se nestíhala učit na magisterské státnice a já věděla, že když se do přípravy na pohovor naplno opřu, pravděpodobně je nezvládnu. Rozum mi říkal státnice, srdce OBRAZ. Vybrala jsem si OBRAZ, protože jsem věděla, že pokud si nechám tuhle práci utéct pod rukama, budu celý život litovat, že jsem to ani nezkusila.

A rozhodnutí vykašlat se na státnice sis nikdy nevyčítala?

Asi je to paradoxní, ale vůbec. Věřím, že jsem se rozhodla správně.

Zpátky k tomu výběrku – co tě na něm nejvíc překvapilo?

Popravdě asi ta jeho složitost, fakt to nešlo absolvovat s prstem v nose. Dala jsem tomu spoustu hodin práce, načítala jsem si všechno možné o kožešinách, kampani a OBRAZu. Čím dál tím víc jsem byla unešená, jak každý krok dával smysl, a říkala jsem si, že práce pro takovou organizaci musí být sen. Na třetím kole jsem pak seděla u stolu asi s 10 lidmi – předsednictvem a nejaktivnějšími dobrovolníky. Oni pak rozhodovali o tom, koho mezi sebe vezmou. Když jsem pak z pohovoru odcházela, říkala jsem si, že jsem blbá, že jsem na ten pohovor vůbec jezdila. Bála jsem se, že to neklapne, a já už navíc věděla, že lidi kolem OBRAZu mi neuvěřitelně sedli a o to víc by mi byl případný neúspěch líto.

Teď naopak na pohovorech sedíš na druhé straně stolu a rozhoduješ o tom, jaký kandidát půjde dál a koho už nezvat. Dává ti teď smysl, proč jsou výběrová řízení takhle nastavená?

Určitě. Být u OBRAZu totiž není klasická práce od-do a dává perfektní smysl, že se snažíme najít toho nejlepšího z nejlepších. Naše práce nekončí ve čtyři a nazdar, takže všichni musíme být i tak trochu přátelé a vycházet spolu. Myslím, že organismus neziskovky je na vztahy ještě o něco citlivější než jinde. Někdy hledáme tak trochu superhrdiny – kombinaci nějakých dovedností a velkého odhodlání. Najít člověka, který v sobě má obojí a to ve správném poměru, je někdy náročné. A proto občas i nějaké výběrko radši opakujeme, než abychom mezi sebe vzali člověka, kterým si nejsme jistí.

Když zmiňuješ ten správný poměr dovedností a motivace, jak se to na pohovorech ověřuje?

Jsou tam určité části, které víc zkoumají právě dovednosti. Kandidáti dostávají praktické úkoly, které jim mají i pomoci pochopit, jestli by je zrovna tahle práce bavila. Koukáme se i na to, kolik si s tím kdo dal práce, každá smysluplná aktivita navíc se počítá. No a v jiné části zase spíš koukáme na to, jestli kandidát rozumí vizi OBRAZu a na to, jak si sedne s ostatními lidmi v týmu. Někdy i nedostatek zkušenostní nemusí znamenat nic, pokud to vyváží motivace a odhodlání.

Jak to bylo u tebe? Přinášela sis spíš dovednosti nebo odhodlání?

Já jsem se hlásila na copywriterskou pozici a přestože jsem studovala žurnalistiku, moc praktických dovedností jsem si odtamtud bohužel neodnesla. Nicméně si myslím, že jsem to vykompenzovala důkladnou přípravou – zkusila jsem nasát styl, kterým byly psané předchozí kampaňové texty, a ten aplikovat na přípravu komunikační strategie podle zadání. Říkala jsem si, že asi ví, proč ty věci komunikují zrovna takhle, takže jsem nechtěla znovu vymýšlet kolo, jak se tak říká. No a pak bez debat hrála roli moje motivace. Netajila jsem se tím, že mi na té pozici neuvěřitelně záleží, a pokud je ten zájem nepředstíraný, určitě na posuzujících nějaký dojem zanechá.

Když si práci u OBRAZu získala, jak se ti ze začátku pracovalo?

Nebudu lhát, že to bylo jednoduché, ale právě díky té motivaci jsem ledasco dohnala. Nevadilo mi texty donekonečna přepisovat, nebrala jsem to jako svoje osobní selhání, ale jako proces, jak se to naučit. A když jsem třeba poprvé publikovala Facebookový post, měla jsem strašnou trému. V tu dobu jsme měli asi 15 tisíc fanoušků a já měla pocit, že jde o život. Kdyby mi někdo řekl, že jednou budu autorkou textů, které uvidí třeba víc než milion lidí, asi bych mu nevěřila.

Máš svou práci pořád ráda?

Myslím, že jsem se na ní stala i tak trochu závislá. Je to pestré, naplňující a smysluplné. Nikdy jsem nelitovala toho, že jsem šla pomáhat zvířatům a myslím, že nikdy ani nebudu.

Přesto za tebe ale teď hledáte náhradu, ne?

Ale ne proto, že by mě ta práce nebavila. Svou zvířecí smečku totiž brzy rozšířím i o lidské mládě, takže mě čeká mateřská a rodičovská „dovolená“.

Takže ta aktuální pozice je jenom záskok?

Ne, to určitě ne. Čas ukázal, že pendlovat mezi sociálními sítěmi a koordinací telefundraisingového týmu není ideální. Proto jsme se rozhodli, že můj odchod využijeme k takové menší přestavbě. Nově by „sockař“ měl na starosti jen sociální sítě, ale krom těch OBRAZu, které jsem spravovala já, ještě i Rostlinně.

Co bys vzkázala uchazečům o práci v OBRAZe?

Jděte do toho, jestli v tom vidíte smysl. Pohovory jsou stavěné tak, abyste i vy – kandidáti zjistili, jestli je to pro vás to pravé. Nenechte se odradit tím, že třeba něco neumíte na sto procent. Ledasco se dá doučit, a pokud máte chuť na sobě pracovat, určitě to doženete. Nicméně bych tuhle práci nedoporučovala někomu, kdo v ní uvidí jen práci. Takhle se to podle mě brát nedá.