Lidé, jak už to bývá, zvířata často podceňují. Nepřisuzují jim někdy emoce a vlastnosti, které mají oni sami. Bolest, strach, utrpení. Právo žít. A není tomu jinak ani u slepic. Některým připadá, že tito opeření tvorové nepotřebují k životu o moc víc než zrní a vodu. Ale je opravdu příliš žádat pro ně alespoň trochu důstojné podmínky?

Slepice k nám přišly již před tisíci lety z Asie, kde je lidé domestikovali a následně rozšířili do celého světa. Ovšem to, co jsme však těmto tvorům provedli v posledních desetiletích s příchodem nejhorších forem velkochovů, kdy jakékoli přijatelné podmínky pro život hospodářských zvířat šly stranou, je neodpustitelné a neodpovídá standardům společnosti 21. století.

Tvrzení, že v tak špatných podmínkách, jako jsme měli šanci vidět v záběrech z klecových chovů v reportáži pořadu 168 hodin, by slepice nebyly schopné snášet vejce, je nesprávné. Pro domestifikované slepice je snášení vajec biologická konstanta. Vždyť i v koncentračních táborech se rodily děti.

Typy chovů slepic

Chovy nosnic můžeme rozdělit na čtyři typy. Prvními jsou klecové, dříve konvenční bateriové, které jsou však od roku 2012 zakázány. Klece se musely mírně upravit aby se staly tzv. „obohacenými.“ Nově získaný prostor však činil jen 50cm2 (prostor odpovídající asi třem krabičkám od zápalek). Dále existují podestýlkové (halové) chovy, chovy s volným výběhem a bio chovy. Ráda bych se zde věnovala právě prvním dvěma, teda klecovému a podestýlkovému chovu, protože jsou nejrozšířenější.

Klecový chov je takový chov, kde na jednu slepici vychází 600cm2, což je vlastně rozměr odpovídající jedné A4. Dokážete si představit život na tak malém prostoru? V ČR je 87,6 procenta nosnic právě v klecových chovech. Klece musí od roku 2012 obsahovat hnízdo a hřady, které umožňují pro jednoho tvora prostor na bidýlku o patnácti centimetrech. Slovo obohacené je však docela ironické, pokud si vzpomeneme na záběry z takto zařízených chovů, musí nám to připadat nemístné.

V podestýlkových chovech mají slepice možnost většího pohybu. Na jednu slepici zde podle normy vychází 1111cm2, což je téměř dvakrát více místa. Slepice zároveň má k dispozici mnohem větší celkový prostor k pohybu. I zde se nacházejí místa určená k hnízdění a hřadování. Podestýlkou musí být pokryta nejméně třetina podlahy, což je značný rozdíl právě i pro možnost popelení, které má pro nosnice tak velký význam.

Hnízdění 

Hnízdění v klecových chovech je obtížné a stává se tak velkým problémem. Není ojedinělé, že vznikají boje a agresivní chování, neboť potřebu hnízdit mají všechny nosnice, zatímco prostor pro uskutečnění tohoto přirozeného chování je nedostatečný. V dobře navržených halách bývají prostory ke hnízdění většinou realizované lépe a jedno hnízdo vychází na sedm slepic. Výzkum chování slepic prokázal, že slepice upřednostňují přístup k hnízdu (a tedy snášku v relativním klidu a soukromí) dokonce i před ziskem potravy a to i po delší době hladovění. To dokazuje, proč bychom měli klást takový důraz na míru pohody při hnízdění. (Cooper and Appleby, 2003).

Stres, agresivita a kanibalismus

Jedním z největších problémů chovu nosnic bývá špatná kvalita peří, jehož příčinou jsou nedostatečné podmínky pro život (welfare), odírání o mříže klece a agresivita vzniklá z frustrace. Frustrace u slepic vzniká  z nedostatku prostoru, navíc je jim odepřeno uskutečňování základních přirozených aktivit, které mají ukotveny hluboko ve svých genech. Obvyklým důsledkem je potom přechod na jiný typ chování. Pokud tedy slepici odepřeme možnost popelení, bude ve stresu a bude chtít svou potřebu uspokojit něčím jiným, repetetivním neuspokojivým „popelením“ se na drátech, případně napadáním okolních jedinců. Kanibalismus je více než častým problémem téměř všech velkochovů. Je dokázáno, že v kvalitních halových systémech mají slepice výrazně lepší stav peří, než v těch klecových (Zoons, reported in Rodenburg et al, 2005).

Snáška a její vliv na zdraví

Nepřirozeně vysoká produkce vajec znamená pro slepici velký nápor na celý organismus. Nekvalitní podmínky pro život jsou pak dalšími faktory toho, proč délka života neodpovídá ani zdaleka délce života slepic v minulosti nebo například v ohleduplnějším domácím chovu. Vysoká snáška znamená pro slepici obrovskou ztrátu vápníku a to vede k častým osteoporózám. V klecových chovech se pak již tak slabým jedincům zasekávají končetiny ve mřížích a dochází ke zlomeninám. (Whitehead, 2004). Ostatně asi jen málokdo by si vybral stát celý svůj život v kleci na mřížích místo měkkého sypkého povrchu v hale.

Limitující prostor v klecích zvířatům neničí pouze psychický stav. Pokud zvíře nemá možnost roztáhnout křídla, protáhnout končetiny, popoletět, popoběhnout, popojít, znamená to následné chřadnutí pohybového aparátu, což vede opět k celkovému oslabení, kanibalismu, vyčerpání a smrti.

Sociální aspekt a jak se promítá do typu chovu

Slepice, tak jako každý jiný živý tvor, si tvoří své vlastní skupiny a v nich členěné hierarchie.  Pokud však slepice násilně umístíme do klecí, odkud nemohou uniknout, má to tragické důsledky především pro slabší jedince. V halových a dalších alternativních systémech mají zvířata větší možnost útěku před agresivnějšími jedinci (Mench and Keeling, 2001; Webster, 2002). Díky studiím víme, že slepice upřednostňují menší skupiny oproti větším. To ovšem platí pouze za podmínek, že mají dostatek prostoru. Ze studie provedené v roce 1996 však vyplývá, že slepice raději budou ve velkých skupinách, pokud budou mít zajištěno více prostoru (Lindberg and Nicol, 1996). Prostor v halách lze také členit tak, aby jednotlivá hejna měla třeba třeba sto jedinců a mohly se tak mezi nimi vytvořit funkční vazby a hierarchie.

V přirozených podmínkách stráví slepice zhruba 50 až 90% svého bdělého času hledáním potravy (cca 1500 zobů za den). Toto přirozené chování opeřencům zůstává i přes to, že mají pravidelnou potravu zajištěnou v krmítkách. V chovu slepic v klecích je vyhledávání, hrabání a vyzobávání potravy ze země nemožné a tak zvířata opět velice strádají (Webster, 2002; Picard et al, 2002). Svou potřebu klovat si pak mohou vybíjet skrze kanibalismus, ať již jsou jeho cílem živé nebo mrtvé slepice.

Hygiena slepic

Popelení je dalším silným vzorcem slepičího chování. (Lindbergand Nicol, 1997). Klasicky má podobu „vyválení se“ v sypkém materiálu. Slepice se potřebují popelit alespoň jednou za dva dny a celý proces trvá zhruba půl hodiny. Tato aktivita umožňuje zvířeti hygienu a péči o peří a povrch těla (Vestergaard, 1982). V klecových chovech slepice nemají k popelení dostatečné podmínky a tak opět dochází ke zvýšení agresivity mezi jedinci (Lindberg and Nicol, 1996).

Hřadování

Instinktivní hřadování má u slepic význam jako ochrany před predátory, kdy se ve volné přírodě přes noc ukrývaly na stromy. Podle legislativy má délka hřadu (bidýlka) patnácti centimetrů odpovídat potřebám jedné slepice. Bohužel, podle výzkumu Appleby z roku 1995 víme, že reálně je tato délka mnohdy nedostačující. V některých klecích jsou hřady navrženy dokonce tak, že se překrývají a tak úplně zamezují možnost usadit se.

V obohacených klecových chovech je výška klece klasicky 45 centimetrů[P1] [P2] [P3] [P4] , což znamená, že hřady nemohou být umístěné příliš vysoko. Většinou jsou dány 7 centimetrů [P5] nad podlahou, aby bylo umožněno skutálení vejce do sběrného kanálu. Například Evropská vědecká veterinární komise uvedla, že hřady umístěné 5 centimetrů nad podlahou nejsou ani považovány za hřady (SVC, 1996). Jedná se pak pouze o další typ podlahy (Tauson, 1984). V halových chovech jsou pro hřadování lepší podmínky, protože není omezen prostor do výšky a tak mohou hřady uspokojit slepice zejména svým umístěním výš od podlahy (AHAW, 2005a).

Závěrem

Ve 21. století, pokud se chceme nadále považovat za vyspělou společnost, opravdu nesmíme přihlížet tak odpudivému zacházení se zvířaty jako je právě chov v klecových systémech. Měli bychom se nyní snažit zlepšit podmínky ve velkochovech alespoň tím, že odmítneme klecové chovy a přejdeme k bezklecovým alternativám. Každý, kdo viděl záběry z klecových chovů, by měl pocítit zodpovědnost a učinit rozhodnutí, jestli se chce doopravdy podílet na podporování takového týrání zvířat. Měli bychom nesnášet snášení v tomto nesnesitelném prostředí a začít podle toho také jednat. Možnost volby máme každý den hned několikrát.

„Otázka není: Jsou schopna myslet?, ani Jsou schopna mluvit?, ale Jsou schopna trpět?“

– Jeremy Bentham

Alternativní chovy si rozhodně neidealizuji a vím, že také mají svá úskalí, ale je to krok správným směrem. A kdo by rád věděl, jak vejce ve svém jídelníčku začít nahrazovat, najde to na webu Méně masa v sekci Co jíst.

Autorka textu je studentka Veterinární a farmaceutické univerzity Brno (obor Ochrana zvířat a welfare)