Život norků

Norci v přírodě denně nachodí mnoho kilometrů. Jsou to samotářská zvířata, která žijí v blízkosti vodních ploch. Svojí potravu si obstarávají ve vodě i na souši. Jsou to zdatní plavci, ve vodě se zdržují až 60% času, který tráví mimo noru. Hlavní část jejich stravy tvoří ryby a jiní vodní živočichové. Norci si svá až 10 km2 velká teritoria brání před vetřelci. Aktivní jsou převážně v noci, přes den se ukrývají ve vyhloubených norách.

Na farmách jsou norci nejčastěji drženi v malých celopletivových klecích po 2 až 3 jedincích. Klece jsou umístěny venku a nemají pevnou podlážku, aby pletivem mohly propadávat výkaly. Jediným vybavením klece je miska na vodu a dřevěný budník. Zvířata pro sebe nemají ani půl metru čtverečního.

Tyto strohé podmínky a malé klece spolu s absencí vodního prostoru nedovolují norkům projevit jejich přirozené aktivity. Spolu s časným odstavem mláďat a sociálním stresem ze společného ustájení jsou hlavní příčinou problémů, kterými zvířata ve faremních chovech trpí. Vedle vysoké úmrtnosti mláďat (některé zdroje uvádí až 30%), různých onemocnění, zranění nebo biologických abnormalit jsou to především těžké poruchy chování. Ty jsou pozorovatelné zejména v podobě stereotypního a sebepoškozujícího chování. Při stereotypním chování, které vykazuje až 85% chovaných norků, se jedná o bezcílné, dokola se opakující pohyby jako je např. skákání proti stěnám klece nebo opakující se kroužení či kývání hlavou. Sebemrzačení se nejčastěji projevuje okusem kožešiny, hlavně v oblasti zad nebo na ocasu. V důsledku společného ustájení těchto jinak samotářsky žijících zvířat dochází k častým projevům agresivity, které mohou vést k závažným poraněním způsobených vzájemnými útoky a kanibalismem.

Norci bývají zabíjeni v listopadu a prosinci ve věku 7-8 měsíců, a to výfukovými plyny. K usmrcování dochází oxidem uhelnatým, který je přiváděn do omračovací komory (dřevěné krabice) se záklopným otvorem. Do té jsou norci jednotlivě vkládáni.