Ještě se zalepenýma očima jsem nahmatala zvonící telefon…

„Jano, sorry, že tě budím takhle ráno, je to důležité… Mám tady slepici, je na tom špatně, nevím co s ní, dejchá… ale nevím co s ní.. “

„Kde jsi ji našel? Co se stalo?!“

„Byla vyhozená…“

„Cože? Jako kde?“

„No mezi ostatníma, mrtvýma…“

„Sakra. Potkáme se na veterině, domluvím to. Za chvilku se ozvu.“

„No teda, ty vypadáš!“ řekla doktorka, když jsem přinesla do ordinace přepravku a ona poprvé uviděla tu zlomenou bytost uvnitř. Nevěděli jsme jak ji vyndat, nechtěli jsme ji ještě víc vyděsit. Začalo vyšetření. Slepička lapala po dechu, mhouřila oči. Paní doktorka řekla, že jsme přijeli za minutu dvanáct… A já si teprve tehdy uvědomila, že mám na sobě pořád pantofle a spodek od pyžama.

Slepička dostala vitamíny a injekce na zavodnění. Byla úplně dehydratovaná. S každou další injekcí to s ní bylo lepší a lepší. I paní doktorka se začala usmívat. “Uff, kde jste ji našli? Jak se k vám dostala?” ptala se. A já to na ni všechno vybalila… Co se děje za zavřenými dveřmi továrny na vajíčka, jak to tam vypadá, jak se tam ke slepičkám chovají. Už jsem málem zase začala natahovat a v tom se ta naše pacientka snažila zatřepat křídly. A paní doktorka ji pohladila.“Vítej mezi živými, ty jsi ale statečná!”

Cestou domů už měla jméno – začala jsem jí říkat Agáta.

Jeden kokodák ale neznamená vyhraný boj o život. Mně začal kolotoč krmení a péče o tu naprosto bezprizorní “nosnici”. Nenávidím ten název. Slepice nejsou stroje. Živou bytost nemůžu přeměnit na rovnici jídlo+voda=vejce!

Peří vytrhané, duše zlomená. Zase se ani nedokázala udržet na nohou. Moje lítost a soucit se začaly měnit ve vztek. Jak to, že u koček a psů je tohle týrání a u slepic povolená “ztrátovost”? Vždyť respekt a lásku si zaslouží všichni. Bez rozdílu.

Agáta se občas bála. Celá se třepala. Těžko říct, co všechno předtím zažila. Musela jsem do ní dostávat jak jídlo, tak i vodu. Byla tak zesláblá, že ani neudržela hlavu ve vzduchu. Musela jsem ji přidržovat a otevřít zobáček. Stříkačkou jsem ji opatrně krmila i napájela. Kdybych pospíchala, mohla jsem ji zadusit. I v noci jsem k ní vstávala. Budík byl neúprosný a každé dvě hodiny velel, že mě někdo potřebuje.

Asi o dva dny později Agáta se její stav pořád nezlepšoval. Bála jsem se, že přestává bojovat. Že ji život v odporné drátěné kleci vyčerpal natolik, že už nemá sílu. Že ji ten pobyt mezi svými mrtvými kamarádkami poznamenal jako ta nejhorší noční můra. Že už potom všem nemá vůli žít. Že už nemá naději, že bude líp… A že jenom čeká, kdy se její noční můry zase vrátí.

Objednala jsem jí znovu za paní doktorkou.

Dostala další várku vitamínů, antibiotik a udělali jsme i krevní testy. Při první návštěvě byla tak dehydratovaná, že nešlo riskovat odběr krve. Výsledky měly být už druhý den odpoledne. Nastal tak dlouhý čas čekání, které přerušovalo jen krmení Agáty.

Po odběrech se Agáta začala trochu lepšit. Začínala se občas i bránit! V hlavě se mi začaly rojit obrázky plné zdravých a šťastných slepic. Pokud se brání, tak to znamená více síly! Na nohou se sice stále neudržela, ale začala už i zvedat hlavu a rozhlížet se po místnosti. To mi vlilo naději do žil. Doufala jsem, že krevní testy potvrdí, že je v pořádku a vnitřní orgány neselhávají. Někdy kolem čtvrté znova usnula. Po chvíli mi zazvonil budík – byl čas zase krmit.

Přišla jsem k ní.

Snažila jsem se ji vzbudit, ale spala opravdu tvrdě.

Agáto?

Agáto?

Agáto?

Dlouhé vteřiny jsem si odmítala přiznat, že už jí neprobudím.

Agáta už byla pryč a zůstala po ní jen prázdná schránka… Zazvonil telefon. Přes všechny ty emoce mi nešlo mi rozumět. Paní doktorka pochopila, co se stalo. Snažila se mě utěšit. Nešlo to. Svírala jsem to klubíčko neštěstí a bulela jsem jak malá holka.

Paní doktorka vše potvrdila i z výsledků testů. Agáta byla nejspíš opravdu vyhozená opravdu dlouho. Kvůli nedostatku vody jí selhávaly orgány. Nedostatek vody a předešlé můry z klece si vybraly svou finální daň.

Zavěsila jsem. Z toho ticha v místnosti mě úplně bolelo. Svíral se mi žaludek.

Agáto, omlouvám se ti za všechny lidi. Omlouvám se ti, že jsme dopustili, aby se něco takového stalo. Bojím se, že neexistuje omluva za to, že jsi poprvé za celý život zažila čerstvý vzduch až cestou z kontejneru k paní doktorce. Omlouvám se, že jsem dovolila, aby bylo v pořádku zavírat slepice do klecí.

Agáto, omlouvám se, že jsem ti nedokázala pomoc…

„Naděje není přesvědčení, že něco dobře dopadne, ale jistota, že má něco smysl – bez ohledu na to, jak to dopadne.“

Václav Havel

Stejně jako se předtím můj soucit a lítost proměnili ve vztek, tak se teď můj vztek proměnil v odhodlání. Vzala jsem Agátu do náruče a nahlas jsem jí slíbila, že takhle to nenechám.

Agáto, slibuju ti, že udělám všechno proto, aby se příběhy jako ten tvůj už neopakovaly. Pevně věřím, že existuje naděje. Agáto, doufám, že tvůj příběh bude inspirací mnoha lidem, protože změna je možná. Agáto, doufám, že se najde hodně lidí, kteří najdou odvahu proměnit svoje hodnoty a přesvědčení v činy.

Uctěte památku Agáty tím, že ještě dnes začnete pravidelně přispívat a řeknete tím, že ve Vašem světě nemají klecové chovy co dělat!

Každý měsíc, když Vám peníze odejdou z účtu, si vzpomenete, že Agáta nezemřela zbytečně. Ona totiž věřila, že může být svobodná. A i pro těch pár dní, kdy konečně zažila čerstvý vzduch a sluníčko, to stálo za to.

Agáta odvahu měla, budete ji mít i Vy?

Chci darovat

Zadejte částku pro svůj jednorázovýpravidelný dar

/Měsíčně Chci darovat pravidelně Chci darovat pouze jednorázově

Kontaktní údaje

Platební metoda

Ochrana osobních údajů je pro nás prioritou. Více informací, jak zacházíme s Vašimi daty, najdete v tomto dokumentu a v podmínkách portálu DARUJME.CZ, který pro zpracování darů využíváme. Budeme Vás informovat o tom, jak Vaše dary pomáhají.
Výše daru:
/ jednorázověpravidelně
Boj za práva zvířat má smysl. Stanu se dárcem a postavím se za své hodnoty a přesvědčení.